Chov těchto největších zástupců ptačí říše se rozšířil z afrického kontinentu, kde vznikly první pštrosí farmy s domestikovanými ptáky, také na další světadíly, včetně USA a Evropy. Dá se tak předpokládat, že zdomácnělého afrického zástupce běžců čeká jiný osud, než jaký potkal již před pár stoletími vyhubené ptačí obry z Madagaskaru.
Charakteristické znaky běžců
Afričtí pštrosi dvouprstí patří společně s jihoamerickými nandui (2 druhy) a australsko-asijskými druhy zastoupenými kasuáry (3 druhy), emui (1 druh) a kivii (5 druhů) do nadřádu běžců. Jak název napovídá, jedná se o ptáky, kteří ke svému přemísťování používají výhradně silné nohy. To ale tak docela neplatí pro jihoamerické tinamy, které se podle nového systematického uspořádání také řadí mezi uvedené nelétavé ptáky. Společnými rysy běžců jsou lebeční báze paleognátního typu, specificky utvářená pánev, nerovnoměrné opeření těla, kopulační orgán (penis) a způsob hnízdění s typickou péčí samce o vejce a mláďata.
Vhodné krmení pro pštrosy
Pštrosi nepatří ke striktním býložravcům, v přírodě se živí také hmyzem, malými savci, ještěrkami a příležitostně i ptačími vejci. Z rostlinné potravy upřednostňují listy dvouděložných rostlin, dále semena a bobule.V zajetí se dospělým pštrosům nejčastěji předkládají kompletní granulovaná krmiva, doplněná o čerstvou zelenou píci, zeleninu, jablka a okopaniny.
Krmná dávka pro kuřata a mladá zvířata by měla obsahovat vyšší podíl bílkovin. Doplněk minerálních látek, zejména vápníku a fosforu, je důležitý nejen pro utváření kostry, ale i pro tvorbu skořápek během snášky.
Na podporu drcení a rozmělňování potravy pštrosi polykají malé kameny a písek. Pokud ptáci nemají přístup k tomuto materiálu, musejí dostávat grit. Potřeba vody, kterou by ptáci měli mít k dispozici vždy čerstvou se odvíjí nejen od klimatických podmínek, ale i od použitého krmiva.
Běžci chovaní na farmách a v hobby chovech
Africký pštros dvouprstý
Z pohledu hospodářského využití je nejzajímavější zástupce afrických nelétavých ptáků - africký pštros dvouprstý, který v dospělosti dosahuje hmotnosti až 150 kg. Handicap v podobě nelétavých křídel tito největší ptáci, kteří se dožívají až 70 roků, vyrovnávají vynikajícím zrakem a sluchem. A samozřejmě během, když na krátkou vzdálenost dovedou vyvinout rychlost převyšující 50 km v hodině.
Typické černobílé zbarvení samce s ozdobnými pery na křídlech a ocase je v ostrém kontrastu s hnědošedým peřím samice. Lýtka, hlava a krk jsou bez peří, respektive jsou jen ochmýřené. Mláďata se vybarvují koncem druhého roku, ale již od devíti měsíců věku se u nich dá rozpoznat pohlaví. Zatímco samice pohlavně dospívají ve dvou až třech letech, samci dozrávají o rok později. Pštrosata poměrně rychle rostou, v šesti měsících dosahují hmotnosti až 50 kg, za dalších půl roku svou hmotnost zdvojnásobí.
Nandu pampový
Dalším druhem chovaných běžců je podstatně menší (s hmotností do 30 kilogramů) nandu pampový, jehož domovinou jsou stepi a savany ve východní části Jižní Ameriky. Šedohnědě zbarvená samice je světlejší než samec, který má na rozdíl od ní černě zbarvený krk. Mláďata jsou pruhovaná. Způsobem života a stejně tak i potravními nároky se od svého afrického bratrance prakticky neliší. Divoká populace nandu žije dokonce i v Evropě, konkrétně v biosférické rezervaci Schaalsee, kde se usadili ptáci, kteří unikli z farmy ve Šlesvicku-Holštýnsku. V roce 2018 měla severoněmecká populace nandu 566 jedinců, z nichž více než polovinu tvořila loňská mláďata.
Emu hnědý
Konečně posledním adeptem běžců k chovu na farmách je největší australský pták – emu hnědý, který dosahuje hmotnosti do 50 kg. Podobně jako předchozí dva druhy se i tento pták s hnědavě zbarveným splývavým peřím a modrou kůží na lysém krku dobře přizpůsobil našim klimatickým podmínkám. Stejně tak je nenáročný na ošetřování a krmení.
